Literární teorie
Jazykový plán literárního díla
Jazyk je v literárním díle stěžejním prvkem - upoutá totiž čtenářovu pozornost od samého počátku. Jestliže plán kompoziční (jak autor dílo vystavěl a rozvrhnul) odkrýváme postupně, jazyk nám autor "servíruje" od první stránky. Abychom knize dobře porozuměli (abychom správně pochopili obsah i význam díla), musíme také správně vnímat jazyk, jakým je psaná: když čteme např. Legendu o svaté Kateřině, neměli bychom se soustředit na to, že nás "nebaví" (protože je "stará, nemoderní, nudná"), ale spíš bychom si měli všímat, jak autor využívá možnosti tehdejšího jazyka - jakým neotřelým způsobem vyjadřuje své myšlenky, jak se snaží působit na čtenáře a jeho city, třeba symbolikou barev nebo užitím verše. Na druhou stranu ani u děl moderních, jejichž tvůrci nám předkládají poutavý děj (ne snad že by starší díla poutavý děj nutně postrádala!) bychom neměli na jazykovou složku zapomínat - měli bychom si všímat, čím dosahuje spisovatel oné poutavosti, jaké prvky využívá k vytovření napětí, k vyvolání barvitých představ a probuzení silných emocí.
Jak již bylo zmíněno, autoři se snaží o originální a výstižné vyjádření svých myšlenek a představ. Nechtějí nám jen sdělovat informace, ale chtějí na nás působit, chtějí vyvolat zážitek, dojem. Vedle sdělné funkce má tak jazyk v literatuře i funkci estetickou. Spisovatelé využívají celou škálu prostředků:
1. Zvuková stránka jazyka
- Eufonie (libozvučnost) – příjemné uspořádání zvuků v projevu, vysoký výskyt samohlásek, dvojhlásky ou a souhlasky l ("Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v vlasť jedinou i v dědictví mi danou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v šírou tu zemi, zemi jedinou." - K. H. Mácha: Máj)
- Kakofonie (nelibozvučnost) - opak eufonie, tedy uspořádání zvuků nepříjemné poslechu - často hlásky r, ř nebo k (všimněme si častého výskytu těchto hlásek v českých vulgarismech; "Už jede rytíř / v brnění kosti chrastí." - F. Halas: Vzkaz)
- Onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy, hlásky ve verši mají vyvolat dojem skutečného zvuku (zpěv ptáků, zurčení vody, burácení hromu atd.; "Never more!" nebo česky"Víckrát ne." - E. A. Poe: Havran)
- Paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu ("Slavme slavně slávu Slávů" - J. Kollár: Slávy dcera)
- Zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši
- Kalambúr - slovní hříčka, využití zvukové podobnosti nesouvisejících slov (kos kosí, lež lže vleže, kladně o Kladně; Na louce koně pasu za zpěvu konipasů - K. Kryl: Elegie)
- Aliterace (náslovný rým) - opakování stejných (nebo podobných) hlásek na začátku po sobě jdoucích (blízkých) slov (Mickey Mouse, Bugs Bunny, Povídám povídám pohádku)
| Autor může pomocí zvuků vyvolat ve čtenáři dojem, představu, proto skladbu hlásek pečlivě zvažuje, aby daného efektu docílil. |
|
Úkoly pro zvídavé studenty:
|
2. Slovní zásoba
A) Slovní zásoba podle útvaru národního jazyka:
- Spisovná čeština (+ hovorová čeština jako mluvená podoba spis. češtiny)
- Nespisovná čeština:
- Dialektismy - prvky nářečí (šufánek, vošouchy)
- Interdialektismy - prvky nadnářečí, patří sem i obecná čeština (mladej policajt)
- Slang - prvky řeči zájmových skupin (bůro, tříďas, slechy)
- Argot - projev společenské spodiny (zobnout si - vzít si drogu, prkenice - peněženka)
- Profesní mluva - prvky řeči určitého povolání, zaměstnání (např. zdravotnictví: áro, jipka, pacoš atd.)
B) Slovní zásoba podle stylového rozvrstvení:
- Poetismy - básnické výrazy, ustálená zakonzervovaná podoba (luna, oř, peruť)
- Eufemismy - slova zjemňující pojmenování špatné nebo nepříjemné skutečnosti (např. zralá dáma, postarší muž, pes s vlastním názorem)
- Dysfemismy - opak eufemismu (stařena, dědek, vořech nevycválanej)
- Vulgarismy - slova obhroublá (ty vole)
- Archaismy - slova zastaralá (anžto, kantor, střez se)
- Historismy - pojmenování zaniklých skutečností (halapartna, kádrovák)
- Neologismy - nová pojmenování (robot, pábitel, fimfárum)
- Termíny - slova odbroná (aorta, druhohory)
- Synonyma - slova souznačná, blízká, totožná (kamarád - přítel - druh)
- Antonyma - slova opačného významu (velký x malý)
- Homonyma - slova stejně znějící, ale s rozdílným významem, která nemají genetickou souvislost (obloha - nebe x obloha - na talíři)
| => Autor může i v krásné literatuře využívat jak jazyk spisovný, tak prostředky nespisovné, a to z mnoha důvodů, např. aby charakterizoval postavy či prostředí, v němž se děj knihy odehrává. |
|
Úkoly pro zvídavé studenty:
|
3. Figury
- Akrostich - báseň, v níž první slova veršů tvoří jedno slovo (var. mezostich, telesti) (Neptun jejž těžko vypočítáš slavný Koperníku / Efemérní lásky rádi oplakávali jsme v tichu / Zimostrázové kytice písní na pianě / Vějířem v podmořských chaluhách naposled zamáváme / Adriatické moře s hvězdami korály z nichž Arionův delfín pije / Leutnant prvního batalionu ubohých aviatiků poezie - V. Nezval)
- Aliterace - viz výše (Potkal potkan potkana pod kamenem pod kamenem - J. Suchý)
- Anafora - opakování slova na začátku veršů / vět (objevuje se i v próze) (jako akrobat jenž přešel po lanu / jako matka která porodila dítě / jako rybář který vytáh plně sítě / jako milenec po sladké rozkoši / jako z bitev kráčející zbrojnoši / jako země v poslední den vinobraní / jako hvězda která hasne za svítání... - V. Nezval: Edison)
- Aposiopese - zámlka, přerušená výpověď (...), v mluvených projevech běžná, v uměleckých projevech dodává dramatičnost (Ráda bych se sester , ráda bych se ptala, proč jsem jako louka rozkvítala, proč a proč jsem..., jak to jen říci... Jsou snad muži loupežníci? - F. Šrámek: Splav)
- Apostrofa - oslovení nepřítomného (neživého) adresáta - nečeká se odpověď (Života bído, přec Tě mám rád - F. Šrámek)
- Asyndeton (nespojený) - spojení slov a vět bez očekávaných spojek, vyvolává pocit naléhavosti a napětí (Mluviti stříbro, mlčeti zlato; před nohou svojí (zřím) tůně, propast, věčnost - J. Vrchlický: Symfonie)
- Elipsa - výpustka, vynechání části výpovědi, kteoru lze doplnit - třeba díky kontextu a situaci, zvyšuje dynamičnost a dodává expresivní ráz (Je šest [hodin]; Komus namíchala [jedu], neobživne více. - K. J. Erben: Kytice)
- Epanastrofa - opakování slova na konci jednoho verše (věty) a začátku verše (věty) druhého, často v lidové poezii, zpomaluje děj (Střela ta zaryla se v bílá ňadra / v bílá ňadra prvního Tatařína - F. L. Čelakovský: Ohlas písní ruských)
- Epifora - opakování slova na konci veršů / vět, nepříliš časté (Co to máš na té tkaničce, / na krku na té tkaničce? - K. J. Erben, Zpívám blues jen a jen pro tebe / snad zapomenu příští den už na tebe. - J. Suchý: Blues pro tebe)
=> podle této figury je pojmenován tzv. epiforický (identický) rým = rýmování totožných slov
- Epizeuxis - opakování slova několikrát za sebou v jednom verši (větě), dodává důraznost a intenzitu (Po míle a míle není domku ani člověka – K. Čapek: Anglické listy; Okolo lesa pole lán, / hoj jede, jede z lesa pán. - K. J. Erben)
- Gradace - stupňování významu, postupně se skládají výrazy ve stupňujícím se pořadí - může být vzestupná (klimax: Krásná je zem, krásnější je moře / co je nejkrásnější, co je nejkrásnější / usměvavé tváře - J. Hutka: Krásná je zem) i sestupná (antiklimax: V klubu číšník učil slunce tuctu úklon jaksepatří / Velká Střední Malá Žádná - K. Šiktanc)
- Inverze - změněný slovosled (Drž se mě za ruku v zimě této - J. Nohavica: Mařenka), může působit pateticky (Čechy krásné, Čechy mé; krátký je život náš)
- Palindrom - obrateň, slovo dávající smysl i pozpátku (kuna nanuk, oko, jelenovi pivo nelej, kobyla má malý bok, na pět šídel hledí Štěpán)
- Paradox - zdánlivě nesmyslné tvrzení, v němž jsou spojeny pojmy, které si odporují nebo jsou neočekávané (Sníh žije, / když taje, / snad nejvíc života svíráme, / když umíráme. - V. Závada)
- Parenteze - vsuvka, vložení samostatné myšlenky - doplnění, vysvětlení (...by láska tvá tě šťastnou učinila, by vášeň - vášeň je-li to - tě nikdy nezlomila - S. K. Neumann)
- Pleonasmus - hromadění slov téhož významu, logicky často nadbytečné (danou věc víme už z kontextu - premiér vlády, magické kouzlo, vystavený exponát, jedinečný unikát), slouží ke zpomalení, zvýraznění (vidět na vlastní oči, slyšet ušima; Po modrém blankytu bělavé páry hynou - K. H. Mácha: Máj)
- Polysyndeton - nadměrné opakování téže spojky tam, kde by bylo možné ji vypustit (Vy byste pořád seděla / a nevydala hlásku / a to se přece nedělá / a já vás varuju. - J. Suchý
- Řečnická otázka - odpověď na ni známe předem, proto ji nečekáme, neptáme se jí, ale něco pomocí otázky tvrdíme, silně kontaktový prostředek (Myslíš, kdo doly má, má srdce také / tak jako ty, Maryčko Magdónova - P. Bezruč: Slezské písně)
- Řečnické zvolání - výzva k nějakému činu
- Tautologie - pojmenování jedné věci dvěma způsoby (mlč a nemluv)
| Autor může využívat hromadění určitých hlásek nebo slov, měnit jejich pořádí, vypouštět je, využívat je k jazykovým hrám apod. - to vše uplatňuje proto, aby čtenáře zaujal nevšedním textem, který v něm vyvolá estetický zážitek (vědomí, že nečte seznam na nákup, ale umělecké dílo), a aby přiměl čtenáře nad textem přemýšlet. |
|
Úkoly pro zvídavé studenty:
|
4. Tropy
A) TROPY METAFORICKÉ:
- Personifikace - oživování neživé věci (slunce se smálo; čínský jídlo zaštěká - hudební skupina Sto zvířat)
- Synestezie - míšení vjemů z různých smyslů (hlas houslí vonící po orchidejích)
- Zvukomalba (onomatopoie) - viz výše (biče svist a pouta chřest - S. Čech: Píseň otroka)
B) TROPY METONYMICKÉ:
-
Synekdocha - metonymie založená na vztahu mezi množstvím a celkem:
- množné číslo zaměněno za jednotné (Vyhrál vojnu nad Turkem.)
- název celku je zaměněn za název části (Miloval svou rodnou hroudu. nebo naopak: Kvůli tomu případu byla nemocnice na nohou.)
- Hyperbola (nadsázka) - pojmenování zveličené, nadsazené (Sto roku v šachtě žil. - P. Bezruč: Ostrava)
- Litotes (zjemnění) - opak hyperboly (nemohu nepřiznat, nebyla nejmladší), zeslabení významu, ke zjemnění dochází popřením protikladu (Není nejchytřejší je jemnější vyjádření než Je hloupý.)
- Eufemismus -pojmenování, kterým se nepříjemná věc vyjadřuje mírnějším způsobem (zemřel => zesnul, odešel na věčnost, usnul navěky)
- Perifráze (básnický opis) - pojmenování nepřímé, pomocí vyjmenování znaků (Nebe je růžové / po cestě křížové / snad konečně spočinem / jak pšenice v klásku / spočinem bez hněvu / přirostlí ke dřevu / vždyť nejtěžším zločinem / je hlásati lásku - K. Kryl: Žalm 71)
- Ironie -skrytý výsměch - užité slovo má v daném textu opačný význam než obvykle (No tos mi udělal radost! - maminka, když jí dítě rozbije talíř)
- Sarkasmus - vystupňovaná ironie (...a tak dostal Halfar místo. [hrob pro sebevraha] - P. Bezruč: Slezské písně, píseň Synonymická od K. Kryla)
- Oxymorón - vtipný nesmysl: 2 pojmenování, která se vzájemně vylučují, kontrast, zdánlivá nelogičnost (živá mrtvola, smutná radost, tichý hluk)
- Alegorie (jinotaj) - skrytý, utajený význam - časté v bajkách, pohádkách, ale i protipolitických textech (např. písně Karla Kryla)
-
Epiteton (básnický přívlastek) - přívlastek, jímž nechceme zpřesnit informaci, ale provokovat představivost:
- epiteton constans - stálý přívlastek, čtenář jej očekává, často ve folklóru, např. hloupý Honza, bílé Vánoce
- epiteton ornans - neočekávaný přívlastek (tři němé sudičky mu u kolíbky stály - Sto Zvířat: Pohádka)
Versologie - základy
Slovo versologie sice působí jako nějaké ošklivé a magické zaklínadlo, jímž zhrzený milenec může svou milou uvrhnout do věčných muk nadpozemských rozměrů, ovšem skutečnost je mnohem prozaičtější. Versologie je totiž ve skutečnosti teorie verše. Je to tedy odvětví literární vědy, které zkoumá verš a jeho stavbu, zákonitosti, principy.
Na úplný úvod by ovšem bylo vhodné se zmínit o tom, že verše se objevují zejména v poezii. Tedy pojďme se chvíli věnovat právě tomuto literárnímu druhu.
POEZIE (řeč "vázaná", veršovaná) je zvláštní typ projevu, v němž je klíčovým prvkem rytmickomelodické členění.
Verš (lat. versus = vrátit, obrátit) = jednotka mlodická, intonační a rytmický celek, jazykový projev charakteristický specifickou organizací, tato organizace se projevuje přinejmenším tak, že projev je segmentován (členěn) na rytmické úseky (v češtině označován rovněž jako verš: báseň - rýmovaná i nerýmovaná - je rozdělena do veršů, tedy jednotlivých řádků), ale může se vyznačovat i dalšími zvláštnostmi: počet slabik, počet přízvučných a nepřízvučných slabik, intonace apod.; v básni zpravidla verš = řádek (enjambement = přesah, věta přesahuje do dalšího verše: A jen šepot syčí křídlem kačením / v zemi, která křičí mlčením. - K. Kryl: Plaváček)
Rytmus = pravidelné opakování zvukových schémat
- metrum = zcela pravidelný, ideální rytmus, zobecněné schéma, rytmický vzorec
-
stopa = nejmenší rytmická jednotka vázaného verše; skládá se z dob těžkých (teze), v češtině slabik přízvučných, a lehkých (arze), v češtině slabik nepřízvučných
| Typ stopy | Schéma | Příklad |
| trochej | - U |
Velké, širé, rodné lány. (Sládek) l - U l - U l - U l - U l => 4stopý trochej |
| jamb | U - |
Za trochu lásky šel bych světa kraj. (Vrchlický) U - l U - l U - l U - l U - l => 5stopý jamb |
| daktyl | - U U |
Koho bych mioloval širém tom na světě. (Neruda) - U U l - U U l - U U l - U U l => 4stopý daktyl |
pozn.:
- - = slabika dlouhá (časomíra) nebo přízvučná
- U = slabika krátká (časomíra) nebo nepřízvučná
Navíc bývá u verše důležitý také rým, tedy zvuková shoda na konci veršů. Nestačí ale jen shoda poslední samohlásky (babička - vlna; to by pak byla tzv. asonance), nutná je i min. 1 souhláska (láska - vráska). I u rýmů existují určitá opakující se schémata - díky tomu můžeme rozlišit několik druhů rýmů:
| Rým | Schéma | příklad |
| tirádový | a a a a a a |
Slípka opustí můj hřád. Koně začnou v stáji ržát. Kamna hřát. Stuhy vlát. (Vítězslav Nezval) |
| sdružený | aa bb cc |
Samička blbouna nejapnýho kráčela z Berouna do Slanýho, že prý se na krásku nepromění, dokud jí nezazní z kurníku kuropění. (Karel Kryl: Píseň pro Blbouna nejapnýho) |
| střídavý | ab ab cd cd |
Co je to s tebou takhle po ránu copak máš pochyby o mým citu nebo ses dozvěděla o tom mejdanu s těma Slovenkama ve svatým Vítu (Sto zvířat: Pochyby) |
| obkročný | a b b a |
Vždyť já jsem jeden z nich Já držím krok i v pití A sprostý lid to cítí Tak bacha na čenich (Bratři Ebenové - Sprostý chlap) |
| přerývaný |
abcd defe ghih -rýmují se jen některé verše |
Chtěl jsem tu slečnu a měl jsem ji rád, ale ona mě né, no to se může stát. (Mňága a Žďorp: Byl jsem na procházce) |
| postupný | abc abc |
Můj přítel snídá sedm kremrolí, a když je spořádá, dá si repete, hruškové cukrlátko. On totiž říká: "Dobré lidi zuby nebolí." A je to paráda, chodit po světě a mít v ústech sladko. (J. Nohavica: Cukrářská bossanova) |
V rámci versologie se můžeme setkat s dalšími teoriemi (podle toho, co přesně chceme na verši zkoumat):
- metrika = nauka o normách organizace verše
- strofika = nauka o strofách, tzn. nauka o kompozici veršovaných projevů a o ustálených útvarech (jak jsou sloky v básni uspořádány)
- prozodie = nauka o prozodických vlastnostech jazyka a o možnostech jejich využití ve verši
PROZODICKÉ SYSTÉMY
| verš sylabický |
(sylaba = slabika) -rytmus dán shodným počemt slabik a rýmem -lidové písně, staročeská lyrika
Slyšte, staří, i vy, děti, / co já vám chci pověděti. (Legenda o sv. Prokopu)
|
| verš tónický |
-rytmus dán shodným (nebo pravidelně proměnlivým) počtem přízvučných slabik -ruská hrdinská epika, germánská poezie; Čelakovský: Ohlas písní ruských |
| verš sylabotonický |
-rytmus dán pravidelným střídáním přízvučných a nepřízvučných slabik -česká poezie |
| verš časoměrný |
-rytmus dán střídáním krátkých a dlouhých slabik
-antická literatura (homérské eposy, J. Kollár: Slávy dcera - předzpěv)
Nejznámější typy časoměrného verše:
hexametr – 6stopý verš z daktylů a spondejů
pentametr – 5stopý verš vznikl zkrácením hexametru; 2 daktyly a třetí neúplná stopa; uprostřed verše – rozluka (diereze)
-spojením hexametru s pentametrem vzniká elegické distichon (dvojverší), např. dvojhláskou
Jiné typy ustálených veršů:
alexandrin = 12 – 13slabičný jambický verš se závaznou rozlukou po šesté slabice; v rytířském eposu Alexandreis, ve fr. chanson de geste, ve fr. klasicistní poezii
blankvers = 5stopý jambický verš bez rýmů a strof, např. v dramatech Shakespearových
(Literatura v kostce pro SŠ)
|
STROFICKÉ ÚTVARY
- sonet (znělka) – 14veršová lyrická báseň (4+4+3+3)
- balada francouzská (villonská) – lyrická skladba s třemi strofami (7 – 12 veršů), závěrečným posláním (4 – 6 veršů) a vždy opakovaným posledním veršem (refrén)
Prameny:
Štěpán Vlašín a kol.: Slovník literární teorie.
https://pentcestina.ic.cz/index.php?sec=ling&inc=skola&obor=ling&akce=uc&year=9&lect=2#0
https://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/radek_igs.htm
https://goo.gl/RmYNs