TVOŘENÍ SLOV
Bylo by mylné domnívat se, že vývoj češtiny skončil někdy v době národního obrození. Stejně jako se mění okolní svět, musí se měnit i jazyk, kterým svět uchopujeme, zpracováváme, kterým o světě uvažujeme. Jestliže například v 15. století nebylo zapotřebí výrazivo pro stroj, který využívá elektřinu, dnes takových pojmů potřebujeme velké množství. Jazyk jakožto prostředek komunikace je neustále živý, některé jeho prvky zanikají, jiné teprve vznikají a zabydlují se v naší slovní zásobě. A tak se vyvinula věda, tzv. slovotvorba (derivologie), nauka o tvoření slov, která zkoumá a popisuje tvoření slov, jejich stavbu a vztah k jiným slovům.
Pokud se ptáme na původ slov, rozdělujeme 2 základní druhy slov:
- slova motivovaná: můžeme u nich zjistit, z jakého slova vznikla, díky základovému slovu můžeme odvodit význam slova (ošetřovna - místo, kde se ošetřuje)
- slova nemotivovaná (prvotní): nemůžeme u nich zjistit, z jakého slova vznikla (stůl, žena, muž, zlý, dobrý aj.)
=> Nauka o tvoření slov se zabývá jen slovy nemotivovanými. (Někdy se ale etymologickým zkoumáním může zjistit, že zdánlivě nemotivované slovo má starobylý původ, např. mír od slova milý.)
Existují 3 základní způsoby, kterými je možné vytvořit jednoslovná pojmenování z již existujících slov:
| odvozování | (derivace) |
slovo odvozené (derivát) -vznikne z 1 slova pomocí předpon a/nebo přípon |
leta-dlo, zá-let |
| skládání | (kompozice) |
slovo složené - složenina (kompozitum) -vznikne spojením více slov |
teplo-měr, středo-školský |
| zkracování | (abreviace) |
slovo zkratkové a zkratky -vzikají spojením a zkrácením slov |
ÚJČ AV ČR, Čedok |
Existují také ještě zvláštní způsoby tvoření slov:
- substantivizace adjektiva: z přídavného jména se stane jméno podstatné, přičemž se změní pouze význam slova, forma zůstává stejná (cestující, milý, drahý, vstupné)
- může se také změnit jen forma beze změny významu (např. šedý - šedivý)
- spřahování (juxtapozice) - tím, že změníme pořadí slov, vznikne slovo jediné (třicet pět => pětatřicet, držící samo => samodržící, trvající dlouho => dlouhotrvající)
ODVOZOVÁNÍ (DERIVACE)
Než se budeme zabývat samotným odvozováním, je třeba se seznámit s několika důležitými pojmy. Prvním z nich je tzv. morfémová stavba slova (morfematický rozbor). Tento rozbor nám neslouží přímo k tomu, abychom zjistili, z jakého slova bylo slovo utvořeno, ale z jakých morfémů se skládá. -a co je to morfém?
Morfém = nejmenší jednotka slova, která nese nějaký význam, význam může být dvojí:
- věcný: že matka je žena, která porodila dítě
- gramatický: že matka se skloňuje podle vzoru žena, protože je slovo zakončeno na samohlásku a
| Přehled morfémů | |||
| Kořen (radix) | = část slova společná všem příbuzným slovům |
- nese věcný význam - nelze dál rozčlenit |
led / náledí / lednice / ledovat / ledoborec /... |
| předpona (prefix) | = část slova před kořenem (na začátku slova) | - nese věcný i slovotvorný význam (může být předpona tvarotvotná, která mění jen tvar, ale i předpona slovotvorná, která mění význam slova, ale ponechává původní slovní druh výrazu) | pojedu / odjedu / vyjedu / předjedu... |
| přípona (sufix) | = část slova za kořenem (může za ním ještě následovat koncovka) |
- nese věcný i slovotvorný význam - tvoří se jimi nová slova |
lékař / lékárna |
| koncovka (koncová tvarotvorná přípona) | = část ohebného slova na konci slovního tvaru (mění se v různách tvarech slova) |
- nese mluvnický význam slova - tvaroslovný (ale podílí se i na slovotvorbě) - připojuje se ke kmeni*) slova -tvoří se jimi obvykle tvary téhož slova |
- lze dělit na koncovku: pádovou (skloňování - jména): lék-u, em, ů, y apod. osobní (časování - slovesa): nes-u, eš, e, eme, ete, ou |
|
Několik poznámek na okraj:
|
|||
*) KMEN slova = část, která ze slova zůstane, když oddělíme koncovku (někdy je kořen nazýván jako tvarotvorný základ, koncovka se pak nazývá tvarotvorný formant):
- kořen (věd-a)
- kořen + přípona (vědeck-ý)
- kořen + předpona (pavěd-a)
- kořen + předpona + přípona (pavědeck-ý)
+ u sloves odlišujeme kmen přítomný (tvoří se od tvaru přítomného času: studuj-i) a kmen minulý (tvoří se od tvaru minulého času: studova-l)
| Ukázka morfematického rozboru | ||||
| kmen | ||||
| předpona | kořen | kmenotvorná přípona | přípona | koncovka |
| do | ruč | ova | tel | em |
Na základě morfematického rozboru rozeznáváme slova příbuzná, tj. slova, která mají společný kořen a společný základní význam (let, úlet, odlet). Slova příbuzná spolu tvoří tzv. slovní čeleď (rodinu), patří sem tedy všechna slova příbuzná, vycházející z jednoho a téhož kořene (let, výlet, nálet, odlet, slet, létat, letuška, letiště, letadlo, letmo).
Když už víme, jaké morfémy čeština nabízí a jak vypadá morfematický rozbor, můžeme se pustit do odvozování. Tento způsob tvoření slov je pro češtinu nejtypičtější - vzniká jím totiž většina tvořených slov. Na začátku musíme mít vždycky nějaké slovo základové z něj potom tvoříme slovo odvozené:
| základová s. |
= slova, která slouží k odvozování jiných slov (východisko slovotvorby) - mohou být původní (kořenná) i sama utvořená |
| utvořená s. | = slova, která vznikla jako výsledek slovotvorby |
Jak takové slovo vzniká? Potřebujeme k tomu zase 2 podstatné složky: ze základového slova si vezmeme slovotvorný základ (SZ) a přidáme k němu slovotvorný prostředek (SP, slovotvorný formant):
| Slovotvorný základ (SZ) |
= část základového slova, která slouží jako základ pro vytvoření nového slova (je společná u slova základového i utvořeného), je to část slova bez koncovky (tedy kořen nebo kmen, pokud je ke kořeni připojena přípona), příklady:
|
| Slovotvorný prostředek - formant (SP) |
= část slova, pomocí které se tvoří ze základového slova slovo utvořené, příklady:
|
Pozor! Při odvozování může v kmeni SZ sdocházet ke změnám hlásek (tzv. alternace):
1) samohlásky:
- krácení: mráz - mrazík
- dloužení: chlad - chládek
- střídání: stůl - stolek, vítr - větřík
- dvojhláska za samohlásku: lup - loupit
- vznik nebo zánik: jádro - jadérko, pes - psí
2) souhlásky:
- h > ž -(noha - nožka)
- k > č (ruka - ručka)
- ch > š (hoch - hošík)
- c > č (opice - opičí)
- g > ž (Kongo - konžský)
- s > š (Brandýs - brandýští)
- d > z (chlad - chlazený)
- t > c (běhat - běhací)
- z > ž (blaze - blažený)
- ...
| Ukázka slovotvorného rozboru | ||||
| kmen | ||||
| předpona | kořen | slovotvorná přípona | přípona | koncovka |
| do | pis | ova | tel | em |
| slovotvorný základ | ||||
| slovotvorný prostředek | slovotvorný prostředek | slovotvorný prostředek | ||
Pro lepší pochopení a vstřebání informací by to chtělo nějaký příměr z běžného života. Tedy představme si, že chceme naši školu přestavět, aby víc odpovídala našim záměrům (část školy možná chceme zbourat, jinou část máme v plánu renovovat a ještě jinou část postavíme úplně novou). Pustíme se do práce a škola díky naší píli získá novou tvář. Pak se na ni přijdou podívat odborníci a budou stavbu zkoumat. Pokud by se pustili do "slovotvorného rozboru", zajímalo by je, jak škola vypadala původně, která část byla zachována a co k ní přibylo nového (tedy vrátíme-li se k jazyku: jaký byl slovotvorný základ a jaké jsme k němu připojili slovotvorné prostředky). Vědci zkoumající "morfémovou stavbu slova" by spíš hleděli na to, jaký typ cihel jsme při stavbě použili (tedy jaké morfémy).
| Přehled přípon | |
| Podstatná jména |
-tel, -č, -ce, -ec, -čí, -ník, -ák (jm. činitelská - ze sloves) -ař/-ář, -ník (jm. konatelská - z podstatných jmen) -č, -čka, -dlo, -ka (jm. prostředků a nástrojů) -ek, -ka (jména výsledků děje) -ec, -ice, -ina, -ka (jm. nositelů vlastností) -an, -ec, -ák (jm. obyvatelská) -na, -árna, -iště (jm. míst) -ka, -ová, -ice, -yně (jm. přechýlená) -ek, -ka, -ko, -íček, -eček, -ečka, -ička, -ečko, -éčko, -íčko (jm. zdrobnělá) -isko, -izna (jm. zveličelá) -stvo, -ctvo, -í, -oví (jm. hromadná) -e, -ě (jm. mláďat) -(e)ní, -tí, -a, -o (jm. dějů) -ost, -ství (jm. vlastností) |
| Přídavná jména |
-ův, -in, -ský, -í (příd. jm. přivlastňovací) -ový, -ní (příd. jm. vztahová) -ský, -cký (příd. jm. vztahová místní -ní (příd. jm. vztahová časová) -ový, -ný (příd. jm. vztahová vyjadřující původ) -atý, -natý (příd. jm. jakostní) -ový (příd. jm. s významem podobnosti) -ičký, oučký, -inký, -ounký, -a(ná)nský, -ejší, -ější, -ší, -í (příd. jm. s významem zesilujícím/zelsabujícím) -ný, -vý, -cí (příd. jm. dějová) |
| Příslovce | -krát, -mo, -ky, -eji, -ěji, -e, -ě, -o, -y, -0 |
| Slovesa | -ova-, -i-, -nou-, -ě-, -(in)ka, -e-, -a-, -va- |
| Přehled předpon | ||
| Podstatná a přídavná jména |
ne- (zápor) pra-, pře-, nej-, po-, arci-, ultra- (zesílení, zeslabení) sou- (význam dohromady) pa-, pseudo- (význam podobnosti) |
|
| Slovesa |
o-, ob(e)-, od-, na-, nad-, pod-, pro-, pře-, před-, s-, u-, v(e)-, vy-, vz-, za-, z(e)- (prostorový a časový význam) ne- (záporný význam) na-, roz-, vz-, za-, do-, vy- (mění vid nebo slovesný způsob) po- (podílnost děje) z(e)-, na-, po-, s(e)-, u-, za- (mění slovesný vid) ... |
|
|
ÚKOL:
sletět, letní, letovisko, letenka, letka, přelet, letnička, omeleta, létavice, přiletět, vletět, pletení, pletýnka, letoun.
|
|
Slovníček pojmů aneb Co si zapamatovat z odvozování slov |
|
SKLÁDÁNÍ (KOMPOZICE)
Skládání je dalším častým prostředkem k tvoření nových slov. Ze dvou (nebo i více) slovotvorných základů vzniká slovo složené, složenina (kompozitum). Pokud jste se aspoň okrajově setkali s němčinou, pak si jistě dovedete skládání představit, protože tento germánský jazyk si ve složeninách všemožných druhů přímo libuje (vezměme si třeba selbstverstandlich, tedy selbst-verstandlich, což by se do češtiny dalo volně přeložit jako "rozumí se samo sebou" - ani to nedovedeme zcela přesně přeložit ve formě jediného slova).
V češtině není skládání tak rozšířené jako odvozování, skládáním se tvoří jen podstatná a přídavná jména, která navíc často patří do odborné terminologie (lichokopytník, rovnostranný).
Rozlišujeme 2 skupiny výsledků skládání, totiž složeniny pravé a složeniny nepravé:
| složeniny pravé (vlastní) |
jeden člen se mění, bývá připojen tzv. konekt (kompoziční vokál): velk-o-město, zem-ě-pis, prav-o-pis, svít-i-plyn => nelze je rozdělit na 2 samostatná slova (nejméně 1 část není samostatným slovem) |
| složeniny nepravé (nevlastní) - spřežky |
oba členy zůstávají beze změny, konekt se nepřidává: pravděpodobný (podobný pravdě), okamžik (mžik oka), zeměkoule, budižkničemu, jaksepatří, cobydup, bůhvíco, ohnivzdorný => lze rozdělit na samostatná slova (třeba změnou pořádku) |
Podle toho, v jakém vztahu jsou složky kompozita, rozdělujeme složeniny na slučovací, určovací, vazebné a predikační:
| slučovací (kopulativní) | vztah souřadnosti (koordinace) |
nosohltan (nos a hltan), zeměžluč (země a žluč), slovotvorba (slovo a tvorba) poznámka: pokud je mezi částmi kompozita vztah vzájemnosti, píše se spojovník (česko-polský, slovesně-jmenný, zeleno-modrý: máme ne mysli 2 barvy, ne nějaký tyrkysový odstín) |
| určovací (determinativní) - přídavné jméno závislé na podstatném jménu | vztah podřadnosti (subordinace) | zlatovlasý (zlaté vlasy), černozem (černá zem), sněhobílý (bílý sníh) |
| vazebné (rekční) - se slovesnou vazbou | vztah podřadnosti (rekce) | vodovod, teploměr, samochod, málomluvný |
| predikační - vazba mezi podmětem a přísudkem | vztah predikační | hromobití (hromy bijí), krveprolití (krev se prolévá) |
Zjednodušeně se dá říci, že na základě vztahu mezi složky kompozita lze dělit na:
- složeniny slučovací - mezi složkami je vztah souřadnosti (smysl slučovací: opočlověk, sladkokyselý); opět platí, že pokud je mezi nimi vztah vzájemnosti, pak se píše spojovník
- složeniny určovací - mezi složkami je vztah podřadnosti, tedy jedna část složeniny určuje druhou jako:
- přívlastek (velkovýroba, malostranský)
- předmět (cukrovar, dobročinný)
- příslovečné určení (mořeplavec, dalekosáhlý)
- doplněk (samouk)
- ...
Hybridní složeniny - 1 část je domácího a jiná část je původu cizího (termohrníček, autodráha, cyklostezka). Mezi časté cizí základy patří:
auto-, elektro-, foto-, gramo-, kino-, mikro-, moto-, radio-, termo-, mono-, multi-, super-, tele-, retro-, video-, termo-; -fikace, -logie atd.
ZKRACOVÁNÍ (ABREVIACE)
Způsob tvoření, při kterém vznikají zkratky a zkratková slova.
Zkratková slova se mohou normálně skloňovat, vyslovují se jako slovo (ne [ká er en á pé], ale [krnap]) a mohou od nich být odvozena další slova (krnapský). Neskládají se jen z počátečních písmen, ale z původních slov je převzata větší část. Vznikají několika způsoby:
- zkrácením 1 základového slova: limo (limonáda), Jára (Jaroslav, Jaromír), čoko (čokoláda)
- spojením 2 (případně více) zkrácených slovních částí několikaslovného názvu: sitkom (situační komedie), Čedok (Česká dopravní kancelář)
- z původní zkratky: JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), KRNAP (Krkonošský národní park)
- zkracováním a odvozováním zároveň: esemeska (SMS - short message system), ódéeska (ODS - Občanská demokratická strana), zuška (ZUŠ - základní umělecká škola)
-zvláštním typem zkratkových slov je tzv. akronym: zkratkové slovo, které vzniklo spojením počátečních písmen víceslovného názvu , např. NATO (North Atlantic Treaty Organisation), UNESCO (Unated Nations Educational, Scientific and Cultural Organisation), IRA (Irish Republiacan Army), NERV (Národní ekonomická rada vlády).
Iniciálové (písemné) zkratky vznikají spojením počátečních písmen (iniciál) slov víceslovného názvu: ČR, ČVUT, MU, FF UK, USA, RK (Rukopis královédvorský). Vyslovují se hláskováním písmen ([čé er], [ů es á], [čé vé ů té]), jen výjimečně jako slovo (AMU: [amu] - Akademie múzických umění). Jsou nesklonné. Píší se velkými písmeny bez teček.
Kvůli úspornosti jazyka se někdy zkracují i běžně užívaná slova. Tyto zkratky používáme jen v písemném projevu - v mluvené řeči je vyslovujeme v původní podobě (řekneme [například], nikoliv [např]). Většinou se píší s malým písemenem a bývají ukončeny tečkou (to neplatí, pokud je zkratka tvořena 1. a posledním písmenem slova: pí, fy, fa - paní, firmy, firma): atd., v. r., pplk., tzv., př. n. l., aj. Bez tečky se dále píší zkratky změněné ve značku (cm, hl, ha, A, kg, km, H2O)
Prameny:
Marie Sochrová: Český jazyk v kostce pro SŠ.
Marie Čechová, Přemysl Hauser, Eva Hošnová, Vlastimil Styblík: Základní mluvnice českého jazyka.
Věra Martinková: Český jazyk 2.
Jiří Novotný a kol.: Mluvnice češtiny pro střední školy. S výkladem o slovní zásobě a slohu.
Alois Bauer: Čeština na dlani.