Český realismus
Také do české literatury se dostala nová tendence 19. století: literatura realistická. Na českém území a v české literatuře hovoříme o realismu většinou v souvislosti s obdobím 40. let 19. st. až konec 19. st. Jak je patrné již ze samotné datace, v realistické literatuře můžeme i nadále nalézt prvky romantismu.
Období českého realismu si můžeme pro zjednodušení rozdělit na jakýchsi 5 podkapitol:
1) Počátky realismu
2) Generace májovců
3) Generace ruchovců a lumírovců
4) Kritický realismus
5) Drama
1) Počátky realismu (40.-50. léta 19.st.)
Než dojdeme k samotné literautře, bylo by vhodné se zmínit o kulturněhistorických souvislostech. České země i nadále spadaly pod Rakousko (Habsburskou monarchii), kde vládl Ferdinand V. Dobrotivý (léta vlády: 1835-1848), většinu mocenských záležitostí však obstarávala jeho pravá ruka - kancléř a ministerský předseda kníže Metternich. Společně zavedli ostrou cenzuru, policejní režim. Ostatně problémy se objevovaly všude v Evropě, v roce 1848 se Evropou přehnala vlna nepokojů a revolucí. Nejinak tomu bylo i v Rakousku - tam proběhla revoluce proti absolutismu, jejímž výsledkem bylo odvolání knížete Metternicha a zrušení feudalismu.
Jak už se tak ale v českých dějinách někdy stává, národ přešel z louže pod okap. Na místo kancléře a ministerského předsedy nastoupil Alexandr Bach, který zavedl tzv. bachovský absolutismus, obnovil cenzuru a politický režim.
V literatuře nastává však období rozkvětu - rozšiřuje se repertoár témat, jimž se autoři věnují. Kromě klasické literatury (próza) se dále rozvíjí novinářská a publicistická činnost, překládají se díla z cizích jazyků (např. Kronika Pickwickova klubu, Paní Bovaryová, Vojna a Mír...). Na druhou stranu však vlivem cenzury stagnuje a ustává činnost vydavatelská - v době bachovského absolutismu vyšla pouze 2 česká díla, a to Babička od Boženy Němcové a Kytice od Karla Jaromíra Erbena.
Mezi hlavní autory tohoto období řadíme: Boženu Němcovou, Karla Havlíčka Borovského, z autorů předchozího období pak třeba Karla Sabinu, Josefa Václava Friče, Josefa Kajetána Tyla, Františka Palackého nebo Karla Jaromíra Erbena.
2) Generace májovců (50.-70. léta 19. st.)
V tomto období došlo k četným politickým změnám. Vládnoucím rodem v Habsburské monarchii i nadále zůstává rod Habsburků, v čele státu stojí František Josef I., ministerským předsedou zůstává nechvalně proslulý Alexandr Bach, který nadále stupňoval policejní teror a cenzuru. Celá situace se vyhrotila v roce 1859, kdy byl Alexandr Bach odvolán (Rakousko-Uhersko se dostalo do hospodářské krize, čelilo neúsúěchům v oblasti zahraniční politiky), v roce 1860 byl vydán Říjnový diplom, v němž se František Josef I. vzdal absolutismu a zavedl konstituční monarchii. Protože Češi cítili změnu prostředí a možnosti národa, vytvořily se na našem pzemí 2 politické strany - Staročeši (liberálové, v čele Fr. Palacký) a Mladočeši (radikálové chtěli změnu, čelní představitel: Sládkovský), bez ohledu na názorové shody však obě strany usilovaly o osamostatnění Čech a vlastní práva.
Významným se stal rok 1867, protože z monarchie se stalo Rakousko-Uherské dvojstátí, kdy jednotlivé složky byly od sebe odděleny řekou Litavou (území Předlitavsko = Rakousko + český stát; území Zalitavsko = Uhry + Slovensko). To znamenalo a slibovalo mnohé - Maďaři ziskali v rámci říše stejná práva jako Rakušané, proč by nemohli být zrovnoprávněni Češi?! Čechům se však jejich sen nesplnil - na jejich práva nebyl brá žádný ohled, naopak byly posíleny germanizační tlaky. Prosincová ústava z roku 1867 však zaručila základní občanská práva, náboženskou i osobní svobodu, svobodu slova a spolčování. Přesto díky odstupu Alexandra Bacha mohli být Češi nadšení, protože jejich území zaznamenalo obrovský rozvoj hospodářství i kultury. Vznikaly nové kulturní organizace, např. 1861 pěvecké sdružení Hlahol, 1862 Sokol (zakladatelem Miroslav Tyrš), vznikla Umělecká beseda (1863), kamenné Prozatímní divadlo (vedle Národního divadla - jeho základní kámen položen 1868). Vedle toho byl také vydán Riegerův naučný slovník.
Literatura naštěstí v době májovců nehynula na úbytě. Generací májovců se rozumí uskupení spisovatelů kolem 50. let, kteří se sdružili kolem almanachu Máj, jejž začali vydávat v roce 1858 (hlásli se k Máchovu dokazu, protože cítili souznění s jeho postavami, sai prožívali podobné situace). Mezi nejvýznamnější autory patřil Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Božena Němcová nebo třeba Karel Sabina. Jejich programem bylo prosazování odvratu od minulosti k přítomnosti (přítomnost = jeden ze znaků realismu), svobodu jedince a uměleckou svobodu ve zpracování děl, tendence vyrovnat se evropské literatuře, dále zrovnoprávnit ženy s muži a řešili i otázky manželství, snažili se modernizovat českou literaturu (jejím osvobozením od stereotypů, vystihnutím skutečnosti apod.). Tvrdili, že spisovatel má pocházet ze středních vrstev společnosti a má být žurnalista (publicista).
Mezi typické žánry literatury májovcl patří povídka, román, rozvíjí se i poezie.
Představitelé: Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Václav Šolc, Karolína Světlá, Jakub Arbes, ze starších také Sabina, Frič, Němcová, Erben a další.
3) Generace ruchovců a lumírovců
Prameny a literatura:
POLÁŠKOVÁ, Taťána, Dagmar MILOTOVÁ a Zuzana DVOŘÁKOVÁ. Literatura: přehled středoškolského učiva : [včetně současné literatury. 2. vyd. Třebíč: Petra Velanová, 2006, 207 s. Maturita. ISBN 80-902-5716-X.
LEHÁR, Jan, Dagmar MILOTOVÁ a Zuzana DVOŘÁKOVÁ. Česká literatura od počátků k dnešku: přehled středoškolského učiva : [včetně současné literatury. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 1082 s. Česká historie. ISBN 978-80-7106-963-8.